Vždycky jsem si myslela, že jako správná frajerka a důležitá řidička musím řezat zatáčky. Čím víc rychleji a prudčeji, tím lépe.

 Bavilo mě to a připadala jsem si hrozně moc drsně :-)).

Nedávno mi bylo poprvé po skoro 10 letech řízení vysvětleno, jak správně projet plynule zatáčkou. Veliký aha moment pro moje drsňácké řízení!

Tak se teď učím znovu řídit.

 Každou zatáčku prožívám úplně stejně, jako když jsme s bráchou hrávali a já se nakláněla do směru a dupala po pomyslné brzdě.

Až jsem se přistihla v reálu, jak se moc snažím.

Jak se tak moc snažím, až se nakláním do směru zatáčky, koušu si ret, držím tvrdě volant a tak MOC CHCI udělat plynulou zatáčku!

Což k velkému překvapení.. je dosti kontraproduktivní. 😅

Čím víc jsem chtěla, abych netrhla volantem, tím více jízda byla tvrdší, urputnější.

Pak jsem to pochopila…

Čím víc se budu snažit, tím hůř mi to půjde.

Tak jsem to pustila, zaměřila se jen na čáru a lehký volant a najednou to šlo. Samo, volně, lehce. Další aha moment byl na světě.

Uvědomila jsem si, jaké spojení to může mít s naším každodenním životem.

Uvedlo mě to do úvahy, kdy a jak často se takto snažím o něco a on se děje pravý opak. Jak a kdy se na situaci, věc, člověka upnu a chci, aby to bylo hned a přesně tak, jak si přeju.

• Jak často se moc snažíte, moc chcete?
•  Při jakých situacích se vám to děje nejčastěji?
• Nestává se vám, že se pak děje pravý opak a ono to prostě nejde?

Někdy je třeba věci pustit, aby měli prostor se stát. Někdy je třeba se odevzdat tomu, že se to stane, tak jak má a jak je pro mě nejlepší. Odevzdat se něčemu, co mě převyšuje, ale v pozitivním slova smyslu. Ne že to vzdám a přestanu pro svoje sny něco tvořit.

Jemná neustálá práce a odprostit se od toho musismu.

Všechno může být jinak a žádná jistota neexistuje 🙏

Krásné dny,
M. ♥️